Na rok Pražačkou

Jedna milá osoba mi nedávno řekla, že dobře píšu a že se to dnes na blozích už moc nevidí. Potěšilo mne to, ale zároveň jsem se zastyděla. Vím, že to umím mnohem líp. Teď je tedy na čase se do toho opět pořádně obout. Je léto, nemám kromě práce v bance a návštěvy romantické Florencie žádné velké plány, myslím, že to je ideální čas na sebevzdělávání se. Budu trénovat angličtinu, zlepšovat se v kresbě, učit se matiku... V rámci toho tedy píši, pro začátek, tento článek/fejeton a uvidíme, co z toho vyleze a kam se to bude ubírat...

Psaní a slohová cvičení mi celé mé dětství až do maturity šla, hlavně i proto, že jsem to viděla u maminky, která občas také psala fejetony. To je ale dost nárazové, protože ne vždy je o čem psát. Já mám ale po roce v Praze pocit, že se tam za těch 9 měsíců stal celý můj život. A to je třeba zaznamenat!

Pamatuji si to jako včera, když mě taťka vezl poprvé na kolej. Na kulaťáku se mi žaludek svíral tak, že jsem to málem nedala. Takovýhle pocit jsem měla zatím poprvé a naposledy. Jela jsem do neznáma. Má dejvická kolej fakt nebyla nic moc a bylo vidět, že i tvrďák taťka mě tam nenechává rád. Za ty měsíce se mi tam vystřídalo celkem 5 spolubydlících. Jen já, nejsilnější, jsem přetrvala! První dvě byly nudný, ale chodily spát v 11. To by šlo. S tou další přišlo peklo. Byla z jiného světa, měla jiné návyky. Dokázala se učit do rána a samozřejmě pod rozsvícenou lampičkou. A to nešlo, celou noc jsem nespala ani já. Nehledě na její hovory domů, kterýma se netajila a nenechávala si je pro sebe. Brr! Škoda jen, že to tu musí být anonymní, to byste se ještě pobavili.

Kamila, ta byla 4 v pořadí! Bylo jí všude plno a zbrojila proti palmovému oleji. Byla ostřílená, psala bakalářku. Ta s námi vydržela krátce, po ní se nastěhovala další. Nebyla to Češka, pocházela z Ukrajiny. Byla milá, skromná. Po letním zkouškovém odjela na měsíc za svou rodinou, kterou jinak přes rok neviděla. Věnovala jsem ji nějakou kosmetiku, kterou jsem dostala. Byla nadšená, že má dárek pro maminku. Když jsme pár dní před mým vystěhováním se zůstaly na pokoji jen my dvě a ona se sbaleným batohem právě odcházela na nádraží, objala mne. Jo, na tu se asi vyplatilo počkat. I když taky v noci svítila, ale už jsem si na to asi zvykla. Na příští rok mne čeká nějaká další, takže #neverendingstorywithmyroommate

Teď je na čase zmínit, jaké bylo mé studium a jací jsou mí spolužáci. Jestli se říká, že ČVUT svléká studenty z kůže, tak jsem svlečená. Ale nějakým zvláštním způsobem mě to neskutečně obohatilo. Prala jsem se skoro s každým předmětem a oproti mým spolužákům jsem dřela jako pes. Neříkám, že každému to procházelo snadno, ale byla jich většina. Pochopila jsem, že já nejsem tak dobrá, jak jsem si vždy myslela. Na střední jsem byla zvyká být mezi nejlepšími, a to se tu změnilo. Dvě zkoušky jsem neudělala, mezi nimi angličtina, o které vím, že ji nemám dobrou a kterou také hodlám teď v létě drtit. Ale třeba statika. Pamatujete, jak jsem si tu pofňukávala, že je to něco šíleného? Chodila jsem na doučování a zkoušku, ze které jsem nespala, jsem dostala Áčko! Pocit po úspěšně pokořené zkoušce je ten nejlepší na světě. A hlavně ty zasloužené odměny! Za první semestr jsem dostala ty černé, šněrovací, za letní ty bílé! Haha, a to se vyplatí studovat!

A jak mi všichni na střední tvrdili, že takovou partu, jakou tady máme, už na vějšce nezažiji, tak pěkně kecali. To, že mám v ročníku skvělý lidi jsem sice poznala až na landartovém kurzu ke konci druhého semestru, moc mi to ale nevadí, protože před sebou máme ještě společných pár let. Na poslední zkoušce nám i ukápla slza, že se teď pár měsíců neuvidíme.

Co my život v Praze dal:

Naučil mě pít pivo! Pila jsem ho i dřív, ale nějak mě to nebralo. Za to teď! Po každé zkoušce, úspěšné i neúspěšné, před každou zkouškou, k obědu, k večeři... V NTKčku, U Tří topolů, v parku, všude!

Naučila jsem se být samostatná. Koneckonců, šla jsem do Prahy i kvůli tomu. Nejdřív jsem si vyčítala, že jsem nešla do Liberce, to bych mohla bydlet doma u maminky. Ale to by bylo moc jednoduché, bez adrenalinu, nezábavné. To si takhle vaříte na zadělaném dvouplotýnkovém vařiči těstoviny na salát a když chybí jen přidat kukuřici, zjistíte, že je bez samo otvírání a že vy nemáte otvírák! Ajaj...

(nezabralo to)

Co je na tom stále naprd:

Přejíždění Jablonec-Praha! Ale ke konci jsem to dohnala k dokonalosti a jezdím s ohromnou krosnou. Sice se mi v ní mačkají sukýnky, je to i tak komfortnější. Koneckonců půjčit si starou žehličku u babči na vrátnici trvá asi jenom půl hodiny, než ručně vyplní všechny povinné kolonky...Jednou v buse, když jsem se usadila vedle nějakého mladíka, jsem v kabelce šmátrala po bílých sluchátkách. Předtím doma jsem si do ní v pytlíku uložila palačinky s nutelou v domnění, že to téct nebude. Teklo to a bylo to všude. Super.

Ještě zbývá dodat, jak se mi v Praze a v samotných Dejvicích, ve kterých jsem bydlela, líbilo. Odpověď zní: MOC! I když ostatní části Prahy znám jen maličko tak nějak cítím, že v Dejvicích jsem správně. Za ty měsíce jsem si je celé prochodila a moc se mi líbí. Jsou plné dokonalých vil, slavných čtvrtí, klidných míst, útulných kaváren. Jsou takovým městem se vším všudy. Městečkem ve městě.

Dejvický kampus mi přijde srandovní. Na chodnících tu všichni neřeší nic jiného, než své bakalářské práce a průběhy svých zkoušek. I v metru na můstku v prvním vagónu (to je ten u graffiti od Pasty Onera) se my studenti z Dejvic vždy potkáme. To abychom to pak při výstupu do školy měli co nejkratší. Sranda je, že jde jednoduše rozeznat studenty, kteří chodí na VŠCHT a nás, architekty. (kdybyste mě slyšeli, jak toto umím říct pyšně :-D!)

První měsíc v Praze jsem byla dost zmatená. Nevěděla jsem, jakým východem z metra vejít, kterým vyjít, na jakou tramvaj sednout... Teď už chodím poslepu pomalu celou Prahou a vím, že 5 jezdím nejradši, mnohem raději než 26. Kdo to tak má taky?!

A poslední věc, která mě tu v Praze baví a kvůli které jsem sem (tam, teď jsem doma :-D) chtěla, je blog, jeho rozvoj, akce, kterým budu nablízku. Na podzim a v zimě to bylo nudné a nic pořádného se nedělo, až mi to bylo trošku líto. Ale teď, poslední měsíc to byla jedna velká blogojízda! A to jsem pak opravdu ráda, že jsem v Praze, stihnu s sebou večer švihnout do postele a ráno pokračovat. K tomu také patří to, že moc moc děkuji všem, kteří ve mě vidí něco více. Díky vám mě tohle baví a posouvá. A velké díky patří také všem, kdo mě nenechali v nouzi, když jsem si doma zapomněla něco životně důležitého. To třeba zrovna Kačce za půjčení foťáku! <3

 (asi to nejlepší z mé kresby, která mi taky nejde)

(první klauzury, které mí pravidelní čtenáři znají a viděli-sádrová maketa formy na bábovku)

(a mé druhé klauzury-přesná kopie temperky. Nejdříve jsem ji musela vymodelovat z hlíny, poté zaformovat a odlít ze sádry)

(snažila jsem si Prahy užít, co jen to šlo. V rámci 'poznavameprahu'  jsme navštívili nádhernou Müllerovu vilu na Ořechovce, rozhodně doporučuji všem!)

(v prvním semestru jsem se omylem zapsala na dějiny architektury I. Vyčítala jsem si, že jsem si přidělala práci, ale nakonec to bylo zajímavé. Dělala jsem 'výzkum' Hubáčkova zapomenutého pražského klenotu - Děvínské vodárenské věže v Libuši. Spočívalo to v tom dohledat jakékoliv informace o opomíjených objektech. Tahle plachta pak visela ve vestibulu na fakultě v rámci Pražské muzejní noci, a s mým jménem! :-D)

 (taťka mne minulý týden stěhoval zpět. Tentokrát jsme to vzali přes Blanku, ne přes kulaťák. No na to, že mě tam přivezl s jedním kufříkem a rychlovarnou konvicí, se toho domů vrátilo docela dost. teď jen zbývá otázka, co s tím)

A prosímvás, tohle je můj pokoj doma, na koleji to vypadalo takhle:

(má oblíbená zastávka, a čekám na 5, jak jinak!)

Běžte do všeho pohlavě, ono to i s překážkama nakonec bude stát za to!

Jsem student.

Věřím, že první rok je nejhorší a že teď to bude jen a jen lepší. S letním nástupem do práce jsem si uvědomila, jak je život studenta i přes všechny starosti boží! Takže #staystudent !!!

Nevím, zda jste to dnes tady někdo dočetl ale věřím, že vystrašenému předprvákovi jako jsem byla před rokem já, by loni v létě podobný článek bodl. Není to typický článek pro můj beauty blog, tak snad si i přes to najde své čtenáře a odstartuje tu něco nového.