Life update 2024!

Zřejmě nevěříte svým očím, že? Představte si, že se seběhlo několik událostí, které mne přiměly sednout k počítači a zamyslet se nad tím, jaké ty blogovací roky byly, co mi do života přinesly a proč jsem přestala dělat něco, co mě absolutně bavilo a naplňovalo. Byla jsem nedávno tázána, zda blog ještě existuje, moje malá sestřenka právě dospěla do věku, kdy jí tyhle věci začaly zajímat. A to přitom, když jsem ho zakládala, ani nebyla na světě. Blog je celou dobu aktivní, mně se podařilo přihlásit do redakčního systému a pak jsem jen několik hodin pročítala své staré články. Překvapilo mne taky, že je tu každý den poměrně velká aktivita na to, že se tu už 6 let nic nového neděje. Taky aby ne, sepsala jsem 385 článků! Je tu zaznamenán obrovský kus života holky, která ve svém jabloneckém pokojíčku snila a doufala, že to její úsilí a práce k něčemu bude. A bylo? A znamená tohle nový začátek? A čte ještě vůbec někdo blogy? Zatím nevím, co tenhle příspěvek znamená–to se vše uvidí... 

Dlouho cítím, že mi chybí místo, prostor, projekt, který podléhá jen mým nápadům a myšlenkám. Něco, co je přesně podle mě. Chybí mi taky psané a kvalitní recenze. Nedávno jsem prohledala celý internet, když jsem po jedné takové na konkrétní produkt pátrala, ale nikde nic. 

Co se za ty roky stalo? Proč to tu zůstalo ležet ladem? Pokusím se to stručně vysvětlit: když jsem svůj život kvůli Praze a škole rozpůlila mezi dvě města, zjistila jsem, že styl života, jaký jsem doteď vedla, je absolutně neudržitelný. Jezdila jsem roky sem a tam, a tomu se muselo podřídit to, že jsem dřív hromady věcí/kosmetiky/oblečení smrskávala jen na to nejnutnější, co se vešlo do jednoho batohu. Zjistila jsem, že i tak se dá žít a že je to i docela osvobozující, avšak neslučitelné s pozlátkovým životem blogerky. Škola se dostala na první místo, ne že bych si to tak úplně přála, ale jinak to nešlo, protože byla tak těžká, vysilující a vyžadovala většinu mého volného času. Vidina a touha toho ji úspěšně dokončit nahradila tu potřebu něčeho dosáhnout tady. Upnula jsem se k jinému cíli. Když jsem postupně zdolávala semestry a předměty, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nezvládnu, vždy mě to nabilo tolik, že jsem byla maximálně spokojená. Užívala jsem si Prahy a všeho, co studentům nabízela. Holka ze Sudet sama v Praze, konečně! Poprvé v životě jsem patřila do party skvělých lidí, mezi kterými jsem se cítila opravdu dobře. Nějak jsem si nedovedla představit, že budu pořád psát o lacích na nehty, přišlo mi to najednou tak malicherné. Ani sebe jsem nechtěla ukazovat, to se mi zase zdálo sebestředné. Změnil se mi pohled na svět a priority. 

Škoda, že jsem si tehdy neuvědomila, že se to vše dalo pojmout jinak, dospěleji, nechat sebe i blog přirozeně a dohromady dospět. Ale asi to tak mělo být, těžko říci...

Je to paradoxní. Celou dobu jsem se těšila do Prahy, až budu k psaní blogu moci využívat její výhody a krásy. Byla to ale jen velmi naivní představa, protože jsem tu objevila něco hlubšího a mnohem cennějšího–opravdový život a přátelství. 

Jak to dopadlo se školou? Dokončila jsem ji úspěšně. Těch 5 let stále považuji za nejlepší roky mého života. Dalo mi to strašně moc. Mimo jiné se díky ní v Praze cítím jako doma a mám tu své nejlepší kamarády. Kdyby vás to zajímalo, mou diplomku si můžete prohlédnout tady!

Teď zpět k tomu, zda mi blog něco dal. Vzpomínám, jak jsem se učila v prvních grafických programech, kdy ještě neexistovaly tutorialy a já trávila hodiny pokusy a omyly. Upravovala jsem fotky, fotila jsem. Při prohlížení starých článků se grafickému vyznění některých postů směju, ale teď mě to živí. Pravděpodobně i díky blogu jsem se dostala na své první pracovní pozice. Kruh se uzavřel, protože první blogová akce, na kterou jsem byla pozvána, byla od Gabriella Salvete. A tam mi blog dopomohl na pozici grafického designéra. Byla to zajímavá zkušenost. Spojení kosmetiky a designu, co víc jsem si mohla přát.

Taky je tím pádem jasné, že to přestalo být tak moc horké s přírodní kosmetikou, což tu bylo v posledních článcích poměrně ožehavé téma. Tedy přestala jsem být fanatická v tomhle ohledu, což je dobře. Miluju jí, ale s mírou a rozumem. Ale o tom třeba někdy jindy.

A co se stalo ještě? Vždy mi tu bylo předhazováno, že se vůbec nesměju. Říkala jsem si to taky, když jsem teď listovala posty. Nikdy jsem neměla ukázkový úsměv, ale i tomu je už dávno konec. Byl to teda děsný boj, trvalo to několik let a stálo to dost peněz, ale výsledek za to stojí. Nosila jsem klasická keramická zámečková rovnátka a to v dospělém věku občas dávalo vzniknout vtipným situacím, ale všechno se dá vydržet.

A proč se blog přirozeně nepřesunul na Instagram?

Tahle síť mě nikdy nijak zvlášť neoslovila. Předhánění se v číslech a dosazích, to nikdy nebylo nic pro mě. Navíc se z mého blogového IG stal spíš soukromý profil pro přátele. Nějak se mi nepodařilo udržet tyhle dva světy oddělené. A pořád si nejsem jistá, jestli je chci propojit... 

Taky jsem byla a stále jsem vyloženě zděšená z toho, jakým lidem daly sociální sítě "vzniknout". Asi taky jeden z mnoha důvodů, proč jsem zmizela. Obecně se přestala oceňovat kvalita a začalo se fandit nevkusu, hlouposti, bizárům a umělosti. Promiňte, jestli je to drsné, ale já to tak upřímně vnímám. 

Strašně moc fandím přirozenosti, která se dnes už moc nenosí. Pevně doufám, že se trendy jednoho dne zase otočí...

Dalším impulzem ke vzniku článku jsou nové fotky. Nenechala jsem se fotit roky, ale poslední dobou jsem si říkala, že bych chtěla mít zaznamenané, jak jsem ve 28 letech vypadala. Zrovna se vše sešlo tak, že slovo dalo slovo a Jakub Sodomka mě vyfotil a já mám čím ilustrovat tento post. Fotky jsou takové surové a přirozené, dnes něco, co se už moc nevidí. Líbí se mi moc, jsem to na nich opravdu já... Zestárla jsem moc? 😃

A víte co ještě? Přišlo mi několik pozvání na akce k představení kosmetických novinek. Zarazilo mě to, kde na mě přišli? Nedovedu si to vysvětlit😄 Mimochodem teď koukám, že je to protivrásková péče.

A vím, že místní design zaspal dobu, ale vždy jsem tu bojovala s webařinou, do které jsem nikdy nepronikla a ani nechci, protože je to tak specifický obor, že ho raději přenechám odborníkům. Blogger navíc nikdy nebyl úplně jednoduchý a intuitivní nástroj a já koukám, že se tu za ty roky nic nezměnilo. Uvidíme, co s tím vymyslím. 

Uf, jsem na konci! Bylo božké sedět a psát na platformě, která pro mne tolik znamenala. Ještě, že Blogspot nespolkl zrychlený běh doby a blog nezmizel. Cítím, že jsem toho chtěla napsat víc, vypsat se ze všeho, co se za ty roky stalo. Ale také si pamatuji, že jsem tehdy řešila, že publikum přestalo číst a bylo otevřenější videím. Těm jsem ale já, introvert, moc nikdy nepřišla na chuť. Jsem staromilec a konzerva a ráda píšu. A jak se teď všichni mají tendence ohlížet se zpět, omezovat sociální sítě, tak třeba i k psanému textu a fotkám se někteří rádi vrátí. Tento blog by mohl být takový niche "projekt" pro specifický okruh lidí. A i kdyby se tenhle post dostal jen k rodině a kamarádkám, budu spokojená. To oni tehdy byli moje hnací síla, nejvěrnější publikum, a mají na svědomí i teď tento příspěvek. Uvidíme, jestli zůstane jediný, nebo se ze psaní zase stane tradice. 

Co vás zajímá dál?

Mějte se krásně a já budu moc ráda, když mi tu zanecháte komentář😇 Strašně mě zajímá, jak vše vnímáte vy. 

Pro sledování nových příspěvků můžete sledovat Facebookovou stránku nebo Instagram.

FACEBOOK / INSTAGRAM